Máme po výletě!

Zatímco vítězové divadelních přehlídek‚ kterých jsme se zúčastnili "Štivadlo 2010“ a „Hanácký divadelní máj“ se pravděpodobně pilně připravují na národní přehlídku "Krakonošův divadelní podzim" ve Vysokém nad Jizerou, my jsme si užívali a jeli na společný výlet. Původní plánovaný výlet na den 22.5. do Hradce nad Moravici, kde si členové souboru měli prohlédnou zámek a poté absolvovat sjezd řeky Moravice na kánoích a raftech byl zrušen. Důvodem bylo nevhodné počasí a příliš moc vody!

Shodou okolností a po vzájemné diskuzi však nedošlo k zavržení původního nápadu. Jen k jeho přesunutí na pozdější termín a to sobotu 19. června.

Zde pro Vás své zážitky sepsala jedna z účastnic výletu.

Už ani nevím, kdo přesně to vymyslel: "Budeme se stmelovat, pojedeme na výlet. Extrémní zážitky, ty dávají lidi dohromady. Rafting!" V životě jsem na raftu neseděla a dříve navrhovaný vinný sklípek by možná byl bezpečnější.

Je sobota 19. června sedm hodin ráno a v 8.30 odjíždí autobus z brodecké zastávky u pošty, aby nás dopravil k říčce Moravici, která pramení v Hrubém Jeseníku a celou, asi 100 km dlouhou cestu k řece Opavě si zachovává ráz horské bystřiny. Pozoruji kapky deště na střešním okně v koupelně, čistím si zuby a přemýšlím, jestli mám tuhle výpravu podniknout, když se mi k tomu hnusnému počasí ještě rozpadla dříve domluvená posádka lodi.

Měli jsme být tři. Michala má potíže v práci a můj muž si pro změnu přivezl spoustu práce na víkend domů. Zůstala jsem sama. "Franto, já nemůžu jet, nemám parťáky," říkám Frantovi Procházkovi, který tuhle pro mě obávanou až dobrodružnou výpravu organizuje, do telefonu. "A taky nevím, co si mám vzít s sebou v tomhle hnusném počasí". "Hlavně provázek, aby sis mohla chladit nápoje, cha cha cha."

Bude nám asi svinská zima, ale provázek mě dostal. Tak teď rozum do hrsti. Co si vzít s sebou, abych nebyla moc mokrá a běžím hledat provázek a přemýšlím, co bych na něj uvázala. "No jasně, mám tam tu výbornou slivovici z Valach".

"Ještě že jsem jela, tohle hned tak nezažiju," přemítám, zatímco si zahřívám mokré a zkřehlé bosé nohy na teplých kamenech ohniště před dřevěnou chatou na levém břehu Moravice a čichám kouř ze špatně hořícího mokrého dřeva. Myslím to vážně, ta řeka je nádherná. Rozlévá se do široka, kroutí se v meandrech, je divoká a čistá j ako příroda kolem ní. Břehy jsou porostlé bučinami a habrovými doubravami. Musíme dávat pozor, aby nás větvička nešlehla do očí a větev nevzala po čele. Přesto občas zvednu hlavu k obloze a uvidím kroužícího dravce.

Na břehu poskakuje moudivláček a pan Diener, člen naší sedmičlenné posádky jediného raftu divadelní výpravy, zatímco ostatní jedou na pálavách, velí: "Raz, dva, raz, dva. Jako v Angelice. Rychlost pět. Roubíky do úst. Raz, dva". Proto se hřeje u ohně jenom sedm lidí. Jsme na odpočivadle uprostřed asi dvacetikilometrové trasy první a vyhlížíme ostatní. Kde jsou tak dlouho? Asi čekají na Frantu s Ježkem. Ti dva jedou spolu na pálavě.

Ježek je duší skaut. Je to vidět na první pohled. Na hlavě sice nemá zálesácký klobouk s liščím ohonem, ale hokejisticky vyhlížející helmu s liščím ohonem, pas mu zdobí opasek s nábojnicemi - malými flaštičkami naplněnými střelným prachem. Od kdy je střelný prach tekutý? Ti dva nezkazí žádnou legraci. Sotva odrazí od břehu, vyloupnou se z lodi do vody. Vlnky na hladině jim omývají prsa, my je míjíme a oni se uculují.

Tak přece jenom se jim podařilo nasednou znovu do člunu, protože konečně přijíždějí spolu s ostatními k našemu odpočivadlu. Některé páry postihla podobná nehoda, také jsou úplně promočení. Nikdo si však nestěžuje na chlad a vlhkost. Všichni se usmívají a na břehu se objímají. " Tak jedeme!" pobízí nás pan Diener. "Lenošení bylo dost."

"Díky, Pavlo. Takovou zlatou medaili jsem ještě neviděla." Usmívám se na Frantovu ženu, když mi nabízí kulatou club-sušenku roztřesenou rukou v autobuse drncajícím po cestě k domovu.

Za účastníky akce Liběna Hásová